Jak tvůj nákup pomáhá?

Chtěli jsme pomáhat. Chtěli jsme, aby váš nákup pomáhal. Chtěli jsme, abyste věděli, kam posíláme část našich zisků z Ukaž Ponožky. A abyste to věděli konkrétně. Než vám sem pravidelně začneme dávat konkrétní příběhy lidí, kterým váš nákup pomohl, chtěli jsme vám představit yourchance a její projekt Začni Správně, se kterým jsme spojili své síly. Jejich práce nám dává smysl. Starají se o 85% dětských domovů v České Republice ve všech 14 krajích a mají okolo 200 dobrovolníků, mezi kterými jsou také mentoři. Ti stojí po boku mladých lidí na jejich cestě z dětských domovů a pomáhají jim postavit se na vlastní nohy, aby zvládali žít v pohodě samostatně, bez dluhů, měli zázemí a práci.

Potkala jsem se s Janou Merunkovou, zakladatelkou obecně prospěšné společnosti yourchance, aby mi zodpověděla pár často kladených dotazů od lidí, kteří mají zájem pomoci. 

Jano, co bys řekla lidem, kteří si můžou myslet, že v současné době oni sami potřebují pomoct a nevidí tak důvod pomáhat druhým?

Samozřejmě, že pomáhat člověk musí, protože chce. A jistě je mezi námi spousta lidí, kteří jsou v situaci, že by si sami pomoc zasloužili. Moje přesvědčení ale je, že máme jako společnost veliké požehnání a měli bychom se o něj dělil s ostatními. Mnohokrát jsem zažila, že, čím víc člověk dává z otevřeného srdce, aniž by cokoliv čekal zpět, tím více dostává. Přijdou k němu jakoby náhodou nové příležitosti, odměny… Hodně cestuji a viděla jsem to třeba v Indonésii. Lidé, kteří nemají opravdu nic, spí na zemi v bambusové chýši, jsou ochotni se s vámi podělit o svou večeři.  Osobně se cítím velmi vděčná za všechno, co mám. Často se lidé ptají, proč být vděčný za něco, na co jsem tvrdě pracoval. Už to, že tu příležitost máme. A je tu mezi námi řada lidí, kteří potřebují podat pomocnou ruku. Stačí otevřít oči.

Jakým způsobem se vlastně staráte o děti z dětských domovů? A jak konkrétně jim pomáháte opustit domovy, aby mohly začít samy a správně? 

Šíře pomoci mladým lidem na startu života, kteří prošli dětským domovem nebo pěstounskou péčí, je opravdu velká. Od stipendií, přes pomoc s bydlením, uplatněním na trhu práce, domácím hospodařením, po řešení právních otázek, jednání s úřady, až po rady, jak se postarat o miminko. Každý příběh je jiný, každý člověk má svoje věci k řešení. Je to pro nás víc než sedm set příběhů, které aktuálně prožíváme. Proto máme v každém regionu koordinátora, který je mladým lidem na dosah. K tomu máme dvě stovky dobrovolných mentorů. Více než sto lidí už díky naší pomoci stojí na vlastních nohou.

Co lidi řeší nejvíc po opuštění dětského domova, co je nejvíc trápí nebo naopak?

Jsou dva největší strachy, které mladí lidi mají. První, aby si udrželi práci. Když mají práci, mají na bydlení, jídlo, základní životní potřeby. Druhým je samota. Jsou zvyklí žít komunitní způsob života. Často je děsí představa, že přijdou domů a nikdo je tam nečeká. Přestože je to jedna z věcí, která je vlastně na dětském domově trochu štve, že jsou „pořád v chumlu“, pořád jich je na bytě několik, dává jim to určitý pocit bezpečí. Velkým rizikem jsou mnohdy jejich původní rodiny. Často řešíme to, že se stávají terčem manipulací, které končí velkými dluhy. Rodina najde způsob, jak na ně přepsat vodu, energie, telefony, vzít si na půjčky s tím, že to budou splácet, řešili jsme mnohokrát i zneužití osobních údajů. Samozřejmě pak nic z toho neplatí a po čase se diví, že ho honí exekutor.

Jsou po odchodu v kontaktu se svými vychovateli nebo ten se časem vztah vytrácí? 

Řada z nich se do domova vrací mnoho let, někteří celý život. V Telči mají pana ředitele, který v domově dokonce vyrůstal jako dítě. Přijdou se pochlubit svými úspěchy, někdy přijdou pro radu. Řada dětských domovů přímo pořádá srazy svých bývalých dětí.

Udělujete každoročně ocenění Bílá Vrána. Jaký má toto ocenění smysl? 

Bílá vrána je krásný český idiom vyjadřující pozitivní výjimku. My chceme poukázat na to, že úspěšné začlenění do společnosti po odchodu z dětského domova není až takovou výjimkou, jak se může zdát. Některé příběhy jsou ale opravdu výjimečné zejména překážkami, které musel mladý člověk překonat a těm udělujeme krásné skleněné pírko z dílny společnosti Lasvit, která je pro nás vyrábí. Právě připravujeme pátý díl edice Hejno bílých vran, což jsou knížky, které mapují vždy deset příběhů. A když máte bílých vran padesát… to už není výjimka, to už je pořádné hejno.

Co tebe osobně přivedlo k této práci pomáhat společnosti?

Řekla bych, že jsou to dva důvody. Prvním je určitě výchova v rodině. Moji rodiče byli vždycky připravení pomoci tam, kde bylo třeba. Sestra měla spolužačku, která to měla doma opravdu hodně složité. Trávila u nás spoustu času. Oblečení se nevyhazovalo, ale dávalo dál těm, kteří ho ještě mohou potřebovat. Je to spousta drobností, které vás prostě v dětství formují. Druhá je určitě moje víra. V Bibli se píše: Komu je dáno, od toho je mnohé očekáváno. A já se cítím v životě velice obdarovaná. Mám určité talenty, příležitosti, rodinu. Samozřejmě, člověk musí hodně pracovat, aby dosáhl výsledků, ale jsou lidé, kteří takové zázemí nemají. Proto jsme se také rozhodli pomáhat tam, kde to není o prvoplánových emocích. Nejsou to malé ušmudlané uplakané dětičky, nad kterými se vám ustrne srdce. Jsou to mladí lidé, se svými názory, pubertálními náladami, postpubertálními manýry. Pracovat s nimi je náročné, ale krásné. Učíme je obrazně řečeno chytat ryby, aby nás co nejdříve nepotřebovali a šli svou vlastní cestou.

Letos je tomu 10 let, co jste s Gábi založily yourchance. Jaké nejlepší a nejhorší vzpomínky máš na lidské osudy, které tě za roky působení v yourchance potkaly? 

Emocionálně nejtěžší vzpomínkou pro mě bylo setkání s Luisou, když jsem s ní psala rozhovor do jednoho dílu Hejna bílých vran. Je to sestra Sáry, kterou jsme měli v projektu. Postavila se na vlastní nohy bez pomoci doprovázející organizace. Tou dobou jsme se znaly řadu let. A jak je naším zvykem, nikdy se neptáme na minulost. Každý je pro nás důležitý tady a teď a to, co bude do budoucna. Ale pro rozhovor bylo třeba mluvit i o dětství. Jako vždycky jsem zapnula diktafon a položila první otázku: Co si pamatuješ z doby, než jsi šla do školy. Luisa začala mluvit a já už jen brečela a brečela. Něco tak krutého jsem nečekala. Trvalo asi půl hodiny a velké kafe, než jsem byla schopna položit otázku další. O to víc si pak člověk váží toho, co zažil sám. 

Krásných vzpomínek by bylo na několik hodin vyprávění. Máme skvělé lidi v týmu, příběhů se šťastným koncem jsme zažily spoustu. I když to zprvu třeba tak vůbec nevypadalo. Nejvíc si ale vážím přátelství s Gábi. Jsme kamarádky, byznysové partnerky, máme spolu yourchance… Spolu plánujeme, diskutujeme, podporujeme se a stojíme při sobě. A to má neocenitelnou hodnotu. 

Co bys vzkázala lidem, kteří čtou tyto řádky?

Mějte odvahu dávat, i když vám něco říká, nejsem milionář, sám mám málo… Zjistíte, že ten, kdo dává, ve finále dostává nejvíc. Pocit z dávání se nedá ničím nahradit. Ať už dáváte čas, peníze, nebo kus svého srdce.

www.zacnispravne.cz